Pro Hockey
Pro Hockey na FaceBooku

Pro Hockey - archív

ProHockey 3/2018

ProHockey 3/2018

ProHockey 3/2018 je na trhu od 8. března!

Obsah PH 3/2018

 

4 Obsah

6 Úvod

8 Novinky

14 Příběh hvězdy: Jakub Voráček

20 Dokument PH: Temná stránka bitkařského řemesla

26 V brankovišti: David Rittich

30 Nováček: Alexander Kerfoot

34 Legendy: Milan Hejduk

36 Drobnohled: Brock Boeser

40 Top 15: Nejlepší pravá křídla

46 Kvíz & Fakta PH

48 Mužstvo měsíce: Chicago Blackhawks

54 Hokejové fórum

55 Team News

62 Nominace ProHockeye

64 Pohled z redakce

66 Příští číslo

 

14 Příběh hvězdy: Jakub Voráček

Hvězda v utajení

Nepřitahuje pozornost jako Jágr, Crosby nebo Ovečkin. Když třeba NHL sestavovala týmy pro All-Star Game, Jakub Voráček se na soupisku nevešel, ač vedl ligu v počtu asistencí a pádil za pokořením stobodové hranice. Kdekdo si stále nevšiml, že si ryšavé křídlo Philadelphia Flyers připravuje důstojné místo v hokejových dějinách.

Autor: Karel Knap, MF DNES

Když drží puk, dějí se věci. Vede ho v čertovsky rychlém tempu. Pokryje si jej a udrží v souboji se soupeřem. Jindy hbitě udělá kličku. Dokáže též přesně vypálit, ovšem nejčastěji chlapík z Kladna předává puk svým parťákům do výhodné střelecké pozice. Mohl by si zřídit doručovací službu. Kotouč posílá bez prodlení, včas, přesně a obvykle spolehlivě až na spoluhráčovu hůl.

Jestliže Alexandr Ovečkin nebo Steven Stamkos vyčnívají pohotovou pumelicí z voleje a Connor McDavid s Austonem Matthewsem excelují ve zručnosti v absolutní rychlosti bruslení, Jakub Voráček dosáhl vrcholného mistrovství v umění nahrávky.

Ještě začátkem února byl tuze blízko průměru jedné asistence na zápas a v bodování se mohl zařadit mezi krajany s nejlepším výsledkem v jedné sezoně National Hockey League.

Na stovku dosud dosáhl leda Jaromír Jágr (hned pětkrát). Marně se za ní hnali Petr Nedvěd (99), Milan Hejduk (98), Patrik Eliáš (96), Martin Straka (95) nebo Robert Reichel (93).

I to naznačuje, že právě Voráček dozrává v nejdůstojnějšího nástupce fantastické generace, po jejímž odchodu se český hokej ocitl ve stínu. Aby se aspoň některým z nich vyrovnal, potřeboval by ovšem týmový úspěch. A právě ten ho láká a burcuje nejvíc.

 

 

20 Dokument PH:

Temná stránka bitkařského řemesla

Z příběhů bývalých hokejových rváčů se kolikrát svírá srdce. Jsou drásavě smutné. Znepokojující. Jeden žije jako bezdomovec v Kalifornii. Druhý podpálil svému otci dům. Třetí ztrácí paměť a schopnost mluvit. Další se předávkovali nebo si v depresích sami vzali život.

Autor: Karel Knap, MF DNES

Hele, už se perou! Rukavice padají na led, dva chasníci se na sebe sápou a už padají první rány. Za normálních okolností by byly slyšet divné zvuky pěstí narážejících do tváří, brad nebo přileb.

Bylo by slyšet zběsilé dýchání protivníků, vzrušené hekání, sténání a možná dokonce i divoký tlukot jejich srdcí.

Jenže už při zahájení brutálního „tanečku“ pro dva hromotluky jako by stadionem proletěl elektrický výboj. Někdy poněkud znuděné obecenstvo zpozorní, přívrženci hokejového násilí vyskočí ze sedaček a začnou křičet. Z tribun se valí tak mocný hluk, že zvuková složka bitky je v podstatě vypnuta.

I mnozí klimbající diváci u obrazovek se při ní probudí. Televizní režiséři okamžitě vyberou detailní záběry z kamer, které mají na scénu nejlepší výhled. Reportéři trůnící pod střechou v lóži pro média si píšou poznámky: Kdo. S kým. V jakém čase...

Povstávají i hráči na střídačkách a proměňují se ve fanoušky svého bojovníka. Bušením holí o hrazení mu děkují, i když třeba prohrál. Vždyť se statečný parťák řezal i za ně. V mužstvech bývají tihle ostří hoši obvykle oblíbení.

Aplauduje publikum, vděčné za zpestření sportovního představení. Borci na ledě se pomalu kloužou na trestnou lavici nebo k tunelu do kabin, jejich organismus zaplavený adrenalinem, klouby na rukou otlučené, obličeje zvalchované, krev vytváří pod kůží podlitiny nebo tržnou ránou rovnou crčí ven na světlo boží.

 

26 V brankovišti: David Rittich

Pracant na hokejové oběžné dráze

Když se před třemi lety hrálo v Praze mistrovství světa v hokeji, brankář David Rittich ho sledoval jen v televizi z gauče svého domova a nadšeně pozoroval výkony kanadského brankáře Mikea Smithe. Českému mladíkovi bylo dvaadvacet let, v NHL o něj nikdo neměl zájem a žádný klub ho dosud nedraftoval. Neměl za sebou ani jeden reprezentační start, dokonce ani v mládežnických výběrech. Sen o NHL se mu pomalu rozplýval a na tom gauči ho ani nenapadlo, že by někdy mohl chytat proti hráčům z televize. Proti Crosbymu, Seguinovi, Hallovi a dalším. Po třech letech je všechno jinak. V Calgary dělá mimořádně spolehlivou dvojku právě za Mikem Smithem a žije svůj sen.

Autor: Roman Jedlička

„Je to vtipné, jak se to vyvinulo. Vážně si pamatuju, jak jsem Mikea tenkrát sledoval na obrazovce a zíral, jaké věci uměl s hokejkou. A teď mám to štěstí, že jsem s ním v jednom týmu. Nesmírně si toho vážím,“ říkal jihlavský rodák v rozhovoru pro časopis ProHockey.

Všechno se to stalo nesmírně rychle, Rittichova cesta z prvoligové Jihlavy až do slavné NHL připomíná start rakety na oběžnou dráhu. Se dvěma mezistanicemi – extraligovou Mladou Boleslaví a Stocktonem v AHL – to trvalo necelé tři roky. „Je pravda, že z první ligy do NHL jsem se dostal hodně rychle. Upřímně řečeno jsem myslel, že tahle šance pro mě zhasla a že se můj sen zachytat si v NHL nikdy nesplní,“ přiznává Rittich. „Nevěděl jsem, že by o mě mohl mít někdo ze zámoří zájem, když jsem ani nebyl draftovaný.“

 

30 Nováček: Alexander Kerfoot

Vysokoškolák odnikud

Překvapení a pořádné. To je asi jediný možný způsob, jakým lze nahlížet na působení Colorada v této sezoně. Tu minulou fanoušci Avalanche mohli klidně celou probrečet, letos je to však jiná káva. A to i díky mladíkovi jménem Alexander Kerfoot, který se od začátku ročníku zabydlel v sestavě a dává zapomenout na hrůzu z ročníku předchozího.

Autor: Martin Tomaides

Hrdě ještě před lety nosívali dres Colorada Avalanche takové legendy jako Joe Sakic, Peter Forsberg, Patrick Roy či Ray Bourque. Jenže čas rychle letí. V ročníku 2016/17 byl tým doslova pro smích a sesbíral pouhých 48 bodů. V historické tabulce mužstva se tato sezona zařadila na úplné dno, nikdo nedopadl v NHL tak špatně od ročníku 1999/2000, kdy tehdejší nováček Atlanta Thrashers bral jen 39 bodů.

Vrcholem všeho pak pro Avalanche byl červnový draft, ve kterém zdaleka nejhorší tým sezony kvůli loterii spadl až na čtvrtou příčku. Fanoušci mužstva tady museli spolknout hodně hořkou pilulku, navíc museli připustit, že minimálně v oblasti Denveru globální oteplování není žádný mýtus. Jejich Lavina totiž taje přímo před očima…

Nadějí byl 1. červenec a trh s volnými hráči. Co takhle posílit útok o divočáka Alexandra Radulova, pracanta Nicka Bonina nebo veterány Thomase Vaneka či Justina Williamse? Obranu by mohli řídit Kevin Shattenkirk nebo Karl Alzner. Míli fanoušci, o těch si můžete nechat zdát. To byl nevyřčený, ale platný vzkaz vedení klubu. Přišli náhradní gólman Jonathan Bernier, slaboučká ex-jednička draftu Nail Jakupov a několik mladíků. Včetně Alexandera Kerfoota.

 

34 Legendy: Milan Hejduk

Já, legenda

Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by právě Milan Hejduk měl jednou být ikonou Colorado Avalanche. Ale stalo se. Chlapíkovi z Ústí nad Labem se pod štíty Skalistých hor nakonec tak zalíbilo, že se ve městě Denver usadil nastálo. A když v něm přijde na zápas NHL, uvidí pod stropem vyvěšený svůj dres.

Autor: Karel Knap, MF DNES

To překvapení, které poté oslavenci udělalo velkou radost, málem prasklo. Když v lednu Colorado pořádalo opulentní večírek pro svého věrného služebníka a excelentního střelce, pozvalo do haly Pepsi Center pár zvláštních hostů.

Jedním z nejváženějších byl někdejší švédský centr Peter Forsberg, Hejdukův dvorní nahrávač z přelomu tisíciletí. Na ceremoniál přijel o pár dní dřív.

„Chtěl jsem si trochu zvyknout na časový posun, taky jsem si byl zalyžovat ve Vailu,“ vysvětloval v rozhovoru pro MF DNES na olympiádě v Koreji. „Později jsem se dozvěděl, že v týž den byl ve stejném areálu taky Milan. Nevím, co bych dělal, kdybychom na sebe narazili. Dělal bych, že ho neznám?“

Načež ho napadl povedený vtípek: „Ale dopadlo to dobře, minuli jsme se, protože Milan zřejmě jezdil na mírnějších svazích.“

 

36 Drobnohled: Brock Boeser

STŘELEC, KTERÝ LŽE

Vancouver Canucks nepatří mezi mediálně nejprezentovanější týmy. Čeká je generační obměna, největším úspěchem je v posledních letech samotný postup do play off... Ale to by se mohlo brzy změnit, protože za ně hraje nováček Brock Boeser – jeden z nejutajovanějších kandidátů na Calder Trophy.

Autor: Jan Velart

Pokud někdy potkáte manžele Dukea a Laurie Boeserovy, měli bychom vás předem varovat. Mají nutkání vznášet hodně nezvyklou prosbu. Chtějí štípnout, aby věděli, že to, co se kolem nich děje, není jen krásný sen. Jejich syn Brock hraje za Vancouver Canucks. A vede si tam nadmíru dobře. V polovině února byl s 25 brankami devátým nejlepším střelcem celé NHL. Ve své první sezoně bude útočit na Calder Trophy. Na nedávné All-Star Game v Tampě, kde byl jediným nováčkem, vyhrál soutěž o nejpřesnějšího střelce. A pak byl vyhlášen i nejlepším hráčem samotného utkání. „Nenapadlo by mě ani jednou za milion let, že se to stane,“ řekla chvějícím se hlasem maminka Laurie magazínu The Athletic během víkendu spojeného s Utkáním hvězd. „Myslela jsem si, že tenhle rok nasákne atmosféru v NHL a dostane příležitost někdy v budoucnu. Ale podívejte se na něj.“ Ano, podívejte se na něj. Ono štípání z úvodu článku byla samozřejmě jen nadsázka. Rodiče by však na něj měli plné právo. Prožili toho opravdu hodně a jejich syn musel s nimi zdolávat ty nejtěžší životní překážky.

 

40 Top 15: Nejlepší pravá křídla

Zároveň s pravděpodobným koncem Jaromíra Jágra v NHL přinášíme žebříček postu, jehož byla česká legenda nejlepším a nejznámějším představitelem. Pravá křídla v zámořském hokeji měla být ta, která si to namíří rovnou k brance a pálí, byť už to v současnosti funguje o dost jinak. Pojďme se tedy podívat na ta nejlepší „pravasa“ současnosti.

Autor: Petr Novotný

Možná jde o jeden z posledních žebříčků s tímto tématem. V moderním hokeji už se hraje jinak než dřív, kdy se například Brett Hull řítil po pravé straně kluziště a rovnou od mantinelu propálil brankáře. Dnes by naprostou většinu jeho střel gólmani chytili. Jsou větší, zabírají v brance víc místa a hlavně jsou nepoměrně lépe trénovaní.

Dříve patřila pravá křídla mezi nejobávanější kanonýry. Jen se podívejte na historickou tabulku střelců. Po nedostižném Wayneu Gretzkym, který byl centr a vymykal se všem statistikám, následují tři pravá křídla – Gordie Howe, Jaromír Jágr a Brett Hull.

Dříve mnoho akcí vypadalo tak, že útočník dostal puk do jízdy, přejel modrou čáru a vypálil. Dnes taková situace nemá příliš mnoho šancí na úspěch. Navíc posty se stírají. Hráči na hřišti rotují, za pukem jede často ten, který to k němu má nejblíž. Jen se podívejte třeba na obránce Erika Karlssona, který mnohdy svádí souboj o puk v rohu za brankovou čárou soupeře.

Dřív bylo prakticky nemyslitelné, aby bek opustil modrou čáru. Dnes ví, že za něj na modré zůstane křídlo nebo centr. Útočí i brání se v pěti. Do rotací se zapojují všichni bez ohledu na post. Centr je tak často vykázán z bule, že vhazování musí trénovat všichni. V polovině února byli mezi 10 nejlepšími střelci jen dvě pravá křídla (Nikita Kučerov a Brock Boeser). Zato tam bylo šest centrů a jedno levé křídlo.

Proto možná brzy pozbyde význam sestavovat žebříčky nejlepších pravých nebo levých křídel. Ale tentokrát jsme se o to ještě jednou pokusili. Žebříček byl sestaven na základě statistik z této sezony, od začátku roku 2017 a dle bodového průměru v závislosti na odehraných minutách od začátku roku 2017.

 

48 Mužstvo měsíce: Chicago Blackhawks

KABINA PLNÁ FRUSTRACE

Kdyby nějaká televizní stanice natáčela dokument podobný těm, které se dělají během zápasů Winter Classic, měla by to v týmu Chicago Blackhawks momentálně hodně složité. Kameramani sledují hráče téměř 24 hodin denně, mívají přístup do kabiny dokonce i během přestávek mezi třetinami a zachytí každý detail. Jenže dokument o současném Chicagu by asi byl od začátku do konce zvukově vypípaný, aby nebylo slyšet sprostá slova. V kabině je totiž mimořádně skličující atmosféra.

Autor: Roman Jedlička

 „Pojďte si dopr**** zlepšit náladu! Zkusme se sakra cítit dobře aspoň po jednom posr**** zápase.“ Slova trenéra Joela Quennevillea se rozléhala arénou Xcel Energy Center v Minnesotě, kde Chicago na začátku února čekal další zápas. Hráči stáli tiše ve středovém kruhu, po motivačním proslovu kouče odhodlaně zaklepali hokejkami o led… a večer prohráli další zápas. A takhle to šlo stále dokola.

Ještě 12. ledna bylo Chicago na místě, které v Západní konferenci zajišťovalo druhou divokou kartu a tím i postup do play off. Na sedmý Dallas navíc Blackhawks ztráceli pouhý bod. Jenže pak přišel nepochopitelný kolaps. Když se kalendář otočil o stránku dopředu a ukazoval 14. února, bylo Chicago někde úplně jinde. Blackhawks se krčili na posledním místě Centrální divize. Za ten měsíc měli v NHL nejméně výher ze všech, vstřelili nejméně gólů a na play off ztráceli propastných dvanáct bodů. To je mezera, kterou ve dvoubodovém systému lze v poslední čtvrtině sezony stáhnout asi pouze s pomocí zázraku. Ono by to možná šlo, kdyby Chicago dohánělo jen jednoho soupeře, jenže teď se muselo dostat před čtyři jiné týmy, z nichž ten nejbližší měl náskok osm bodů. Navíc si Blackhawks táhli příšernou sérii sedmi porážek v řadě.

Také nejrůznější počítačové simulace dávaly týmu mizivé šance – jen 2 % na to, že Chicago postoupí do play off. A to se psal teprve 14. únor! Chicago mělo tedy paradoxně větší šanci, že vyhraje v draftové loterii a bude mít jedničku draftu, než že si zahraje ve vyřazovací části sezony.


Uživatel: Heslo:

Aktuální číslo
ProHockey 5/2018
Anketa
Sledujete EUHL?
Ano!
Ne.
Ne, ale chystám se o této lize něco zjistit.
Pro Hockey předplatné