Hvězdy NHL 2010 + Češi a Slováci v sezoně 2008/09

Pravý fanoušek by ze sebe jistě vysypal aspoň třicet jmen, kdyby se ho někdo zeptal: „Jaké znáš hvězdy NHL?“ A možná by si vzpomněl na padesát skutečných hokejových mistrů. Při setkání s jiným člověkem, podobně posedlým National Hockey League, by se asi přel: „Je Hemský hvězda? A co Stamkos? A Bouwmeester?“

Ale drtivá většina zavilých diskutérů by se pravděpodobně shodla na třech osobách.

Sidney Crosby.

Alexandr Ovečkin.

Jevgenij Malkin.

V této knize najdete tolik výjimečných hráčů, že by se dala přirovnat k letnímu nočnímu nebi, ozářenému spoustou hvězd. Každá má svůj příběh, každá září trochu jinak.

Nicméně „Sid“, „Alex“ a „Gino“ jsou jediné opravdové superstar. Nejenže si především oni mezi sebou rozdělují individuální trofeje. Nejenže právě oni skončili v minulé sezoně na prvních třech místech v bodování. Pouze oni na úsvitu sezony 2009/10 kandidují na titul „nejlepší hokejista světa“. A žádný z téhle trojice jednoznačně nevyčnívá.

Crosby pracuje s pukem v nejvyšší rychlosti. Díky úžasným instinktům ví, jak se situace na ledě vyvine v příštích vteřinách. Kam kdo najede, kudy poletí puk. Má ten nejjemnější cit pro přihrávku a když je potřeba, vrhne se do nejhustší skrumáže za dorážkou, jak ukázal v jarním play off. Za čtyři roky v NHL posbíral 397 bodů (132+265), přitom zvládá roli kapitána Pittsburghu a hlavního reprezentanta ligy. Stíhá rozhovory i propagaci.

Ovečkin připomíná kulový blesk. Je takřka nepolapitelný. Sršící energií. Bourá soupeře, děsí brankáře. Žene ho bezmezná touha dát gól, rozhodnout zápas, vyhrát. A přitom se baví. Vtipkuje, šaškuje. Každou svou branku slaví, jako by byla první. Přitom jich nasázel už 219 (průměr skoro 55 za sezonu). Stejně jako Crosby dělá hokeji bezvadnou reklamu, ovšem působí odvázaněji než jeho důstojně vystupující kanadský rival.

To Malkin se v soukromí chová podle hesla: „Hlavně nenápadně!“ Angličtinu se učí pomaleji než Ovečkin. V Pittsburghu si užívá klidu v Crosbyho stínu. Přitom právě o něm říká legendární Mario Lemieux: „Ten kluk hraje jako já!“ Vytáhlý Rus dokáže stejně dobře objet tři protivníky, prudce vypálit, nebo nezištně předložit puk spoluhráči do jasné šance. Jeho produktivita stoupá: 85 – 106 – 113. Kde se zastaví?

A kdo je z těch tří vlastně nejlepší? Já si to netroufnu rozsoudit a mám dojem, že nejsem sám. Podle mě má NHL tři krále. Stejně jako se kdysi o vládu dělili Gordie Howe, Maurice Richard a Ted Lindsay. Nebo po nich Phil Esposito, Bobby Orr a Bobby Clarke. Ještě později Wayne Gretzky, Mario Lemieux a Steve Yzerman. Případně nedávno Jaromír Jágr, Peter Forsberg a Pavel Bure.

Žádná z těchto trojic však nebyla tak vyrovnaná jako „Sid“, „Alex“ a „Gino“. A oni navíc vzhledem ke svému věku (22-24 let) mají nejspíš nejlepší léta před sebou. Těžko si představit, že by v blízké budoucnosti mezi ně někdo pronikl. Ryan Getzlaf? Jeff Carter? Zach Parise? Nebo za pár let John Tavares?

Pročtěte si následující stránky a sami zvažte, kdo se přimíchá mezi tři krále, která hvězda povýší z hvězdy na superstar. Vítejte v hokejovém nebi.

Karel Knap