Když jsme v roce 1999 dávali s Karlem Knapem dohromady lidi, kteří by mohli pomáhat při vydávání časopisu Pro Hockey, dal mi Karel mimo jiné číslo na Jaromíra Henyše. „To je neuvěřitelnej člověk,“ říkal Karel, který už tehdy dělal v MF Dnes a Henyšovi často volal. „Má nepřebernou zásobu historek, dozvíš se od něj i spoustu zákulisních informací a vůbec se s ním moc příjemně mluví. A hlavně tě nikdy neodmítne. Je to jeden z mála lidí z hokeje, kteří ti zavolají zpátky, když na tebe nemají zrovna čas.“
Už ani nevím proč, ale pravidelně jsem Jaromíru Henyšovi začal volat až o několik let později. Nikdy jsem ho nemusel pobízet k delší odpovědi. Naopak jsem jeho komentáře musel často zkracovat, protože o hokeji a o hráčích by dokázal vyprávět snad hodiny.
„Pane Henyš,“ říkal jsem mu. „Tohle se mi do Fóra nevejde.“
„Počkej, to tam ani nesmíš psát. To ti říkám jen proto, abys věděl, jak to je,“ slýchával jsem od něj často. Nikdy jsem takovou informaci nezneužil.
Byl jedním z mála lidí, u kterých – když jsem jim volal služebně – jsem měl pocit, že mě rádi slyší.
„Akorát jsem zrušil předplatné The Hockey News,“ hlásil mi onehdy zvesela. „Odebírám Pro Hockey, kde najdu prakticky totéž.“
Dodnes nevím, jestli si dělal legraci, nebo jestli to myslel vážně.
Naposledy jsem mu měl volat kvůli komentářům do čísla 3/2010 v pondělí 1. 2. Nestihl jsem to a odložil jsem telefonát na další den. V úterý ráno jsem si ale přečetl, že Jaromír Henyš po těžké nemoci v první únorové pondělí zemřel.
Jeho „Nazdááár, Peťóóó, jak se máš?“, kterým mě pokaždé vítal do telefonu, mi bude chybět.
Petr Novotný
šéfredaktor
