Vyprávění o puku
Jeden čtenář nám poslal milou povídku. Protože na uveřejnění v časopise byla příliš dlouhá, rozhodli jsme se, že se o ni podělíme alespoň zde, na našich stránkách.
„Kde jsou? Doneste je, pomalu se bude začínat!“, zazněl čísi hlas. Byl jsem zvědavý, co se bude dít, protože sotva jsem spatřil světlo tohoto světa, hned mě zavřely na místo, kde vládlo chladno, tma a já tam ležel s ostatními na jedné hromadě. Jeden na druhém a vedle další a další. Nikdo nic neříkal. Nechtěl jsem to podivné ticho narušovat. Nevěděl jsem, kdo jsem, co se se mnou bude dít, tak jsem jen tak přemýšlel a bál se cokoli říct. Ti ostatní na tom byli asi podobně. Tak to všechno začalo…
„Jsou v zavřené ve skříni“, ozval se jiný hlas. Náhle se otevřely dvířka a mě a mé kolegy ozářilo světlo. Najednou jsem zjistil, že jsem celý černý s jakýmsi obrázkem a nápisem. Víc jsem se nestihl prohlédnout, protože ty hlasy, které sem předtím slyšel, patřily obrovitému tvorovi se 4 končetinami. Na 2 končetinách stálo, druhými 2 končetinami sáhlo mezi nás. Vybralo si zrovna mě a pár dalších. Ostatní se snažili tvářit nenápadně, všichni se báli. Později jsem přišel na to, že to stvoření byl člověk.
„Už je mám! Vezmu jich jen 5, to bude stačit“, zavolal člověk a odnesl na rozlehlé místo, kde těchto lidí bylo mnoho. Pamatuji si, že tam byla veliká zima. Všichni lidé okolo skandovali a upřeně sledovali nějakou ohradu uprostřed, ve které se pohybovali další. Ti se ale pohybali rychleji, než ten co nás nesl, a měli na sobě zvláštní oblečení. Nestihl jsem se ani pořadně nadechnout a rozhlédnout se. Člověk, který nás nesl, nás položil na poličku vedle ohrady. Chtěl jsem se pořádně rozhlédnout, ale najednou jeden z lidí, byl pruhovaný, v ohradě zakřičel: „Dejte sem puk, je čas to rozlousknout!“ Vůbec jsem netušil, co tím ten pruhovaný člověk myslí, ale záhy mi došlo, že ten „puk“ je asi mé jméno, protože mě uchopil a vzal mě do ohrady. V duchu jsem si to opakoval: „Puk. Puk. Puk.“
Následující události pravděpodobně změnily můj život. Kdyby si nevybrali zrovna mě, tak bych se dost možná vrátil do té tmavé skříně. Takhle sice nejsem mezi svými, ale ti stějně nic neříkali. Ale abych to dovyprávěl. Po tom, co mě pruhovaný člověk vzal a bral mě doprostřed té ohrady, se na mě upřeli oči všech těch lidí. Byl jsem tak nervozní, že jsem se z toho orosil. Uklidňoval jsem se, že je to tím chladem, ale takhle, když Vám to teď vypravím, vím, že to bylo nervozitou a strachem. Strach jsem měl z toho, co bude následovat, poněvadž všichni ti lidé v ohradě měli v rukách zahnuté klacky.
A pak se to stalo. Pruhovaný člověk, který mě držel, mnou prudce hodil na studenou zem. Najednou se velice rychle ke mě blížili klacky 2 lidí, kteří stáli nejblíže. Chtěl jsem tenkrát křičet hrůzou, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Pak do mě jeden ten klacek udeřil a světe div se, vůbec to nebolelo. Naopak, byl to celkem přijemný pocit. Klacek mě odrazil a já klouzal po té studené zemi. „Buch!“ Další rána klackem a já změnil směr. A pak to přišlo. Následoval úder, větší než ostatní, a já se odlepil od země. „Já letím, já letím!“ volal jsem okolo, ale to nikdo asi neslyšel. Byla to ta nejhezčí chvíle, co jsem do té doby zažil. Myslel jsem si, že nic tak úžasného už nikdy nazažiju. To byl ale omyl. Asi jsem ten let zvládnul na jedničku, protože jakmile mě zastavila jakási síť, tak všichni lidé okolo ohrady a zhruba polovina těch v ohradě, začali šilet. Lidé řvali, tleskali a skákali radostí a to, to byl ten úplně nejvíc nejlepší pocit a okamžik v mém životě.
No a zbytek už znáte. Pak mě už sebral jeden z těch zvláštně oděných lidí, mimochodem ten, co do mě jako poslední uhodil svým klackem, a odvezl mě sem. A zde mě postavil vedle vás pane poháre Conn Smythe*, na tuto krásnou poličku, na toto skvělé místo plné světla a tepla.
Michal Pirkl
