Pro Hockey
Pro Hockey na FaceBooku

Pro Hockey - články

„My hokej milujeme, proto ho děláme.“

Petra Jonáka jsem poprvé viděl v restauraci zimního stadionu v Letňanech. Od začátku působil jako člověk, který hokeji do detailu rozumí a zároveň se jím velmi baví. Domluvili jsme se na rozhovoru a já poznal, že většího hokejového fanouška v tom nejlepším smyslu slova, jsem asi ještě nepotkal. Přečtěte si, jak se dívá na náš i americký mládežnický hokej.

 

Autor: Petr Novotný

 

Rozhovor s Petrem Jonákem ml.

Je Vám teprve 39 let, ale už jste trénoval na hodně místech. Začal jste v Rokycanech, pak jste šel do Třemošné, následoval Regensburg, Plzeň a poté USA…

Třemošnou jsem trénoval zároveň s Regensburgem. Do Rokycan jsem šel proto, že jsem tenkrát s nejstarším synem bydlel v Medovém Újezdu. Chtěl jsem se stát trenérem, přestože mi bylo teprve dvaadvacet nebo třiadvacet let. Táta mi tehdy říkal, že jestli se chci naučit trénovat, tak půjdu do Rokycan. A jestli mi bude stačit zavazovat hráčům tkaničky, tak půjdu do Plzně. Vybral jsem si samozřejmě Rokycany, kde mi dali velký prostor. Pak jsem ještě s panem Duškem a s panem Erbenem pomohl založit klub v Třemošné. Jak jsem říkal, tak Třemošnou jsem trénoval společně s německým Regensburgem. Poté jsem na dva roky šel do Plzně a pak už mi vyšly Spojené státy.

 

Byl to pro Vás sen odejít do USA?

Ani ne. Ale jsem člověk, který rád zkouší nové věci, nebojím se jich. Chtěl jsem poznat, jak to tam funguje. Šel jsem vlastně do ničeho. Povedlo se tam založit AAA organizaci, tzn. mládežnický klub v nejvyšší třídě. Ta organizace doteď funguje. Jmenuje Oakland Junior Grizzlies a hraje nejvyšší americkou mládežnickou soutěž. Naposledy jsem trénoval týmy Little Ceasars (hráči do 16 a do 18 let). S hráči do 16 let jsme skončili druzí na takovém mistrovství státu Michigan, s hráči do 18 let jsme ho dokonce vyhráli.

 

Petr Jonák očima autora

Původně domluvené místo schůzky zrušil a pozval mě k sobě na chalupu do Medového Újezdu. „Chtěl jsem, aby tu na vás dýchla hokejová historie,“ přiznal s úsměvem, když jsem za ním dorazil. Přijel jsem totiž do domu, v němž vyrůstali lidé, kteří se významnou měrou zasloužili o rozvoj hokeje v Plzni a jejím okolí. Pochopil jsem, že v jeho případě fráze „žije hokejem“ není ani trochu nadsázka. Z každého slova bylo cítit, že má hokej strašně rád a jak moc je hrdý na svou rodinu, v níž bylo celkem 14 hokejistů a trenérů. O svém dědečkovi a jeho bratrovi mluvil s neskrývanou úctou a pýchou.  Vyprávěl, jak zakládali hokejový oddíl v Holoubkově a jak později přešli do Plzně. Popisoval, jak vychovávali své syny i vnuky k lásce k hokeji. Připravil si staré sborníky mapující vývoj hokeje v Holoubkově i Plzni. Když mi je půjčoval, několikrát zopakoval, že jsou to jediné exempláře a že na ně musím dávat velký pozor. Když jsem po dvou hodinách odjížděl, připadalo mi, že jsme rozhodně nestihli probrat všechno a že i kdybych tam byl celý týden, pořád bychom měli nějaké hokejové téma, o kterém bychom si pomohli povídat.

U nás máte trenérskou licenci B, v Americe máte tu nejvyšší. Dá se to nějak porovnat?

V USA mi naši trenérskou licenci B uznali na rok, pak mi na základě toho udělali „dvojku a trojku“, že je to stejná úroveň. Pak jsem si dodělal ještě „čtyřku“ a později „pětku“, což je nejvyšší americká trenérská licence.

 

Zároveň ale máte také licence na videokoučing a trampolining? Videokoučing chápu, ale co je trampolining?

Potkal jsem se s jednou úžasnou paní z Prahy, která učí skoky na trampolíně. Jednu dobu jsem to využíval, když jsem vedl soukromé lekce hokejistů. Bylo to dobré na postřehy. Ale abych pravdu řekl, tak už to příliš nepoužívám. I když třeba pro trénink brankářů to není špatné, těm pomůže třeba při cvičení koordinace. Ale potřebujete na to prostor, profesionální trampolínu a samozřejmě školení, protože jsou tam určité zákonitosti, které byste neměl přehlížet, aby si nikdo neublížil.

 

Pak máte licenci na tzv. „off ice development“, což znamená suchou přípravu.

Ano, to je školení, které jsem udělal u amerického svazu. Konkrétně tenhle kurz se dělá na internetu a jde o všeobecnou suchou přípravu mimo led. Tohle všechno musíte zvládat.

Chápu, že se spousta věcí zvládá jen po internetu, protože v Americe máte 360 000 malých hokejistů, ke kterým potřebujete trenéry. Když si vezmete tu masu trenérů, tak je prostě musí nějak vzdělávat, aby dětem neublížili.

 

Používáte suché tréninky pravidelně?

Já osobně ne. V tomhle je Amerika trochu jiná, protože na všechno je člověk – specialista, který se věnuje přesně tomu svému vymezenému oboru. Takže i u nás v klubu máme specialistku, která pro nás připravuje „suché“ tréninky. Já jsem připravoval tréninky pro 18leté hráče na led. Pak tam byl kouč, který mužstvo vedl na lavičce při zápase. Ten mi vůbec nezasahoval do tréninkové přípravy. Samozřejmě jsme spolu probírali, co je třeba udělat. Ale konkrétní přípravu tréninků nechával na mně. Pak jsme měli trenéra pro obránce a pro brankáře. Každý tam dostane svou roli, ve které je nejlepší, a snaží se klubu odvést maximum.

 

A dělá se vůbec v Americe suchá příprava před a po trénincích?

To se nedá říct všeobecně. Kluby se od sebe liší. Jsou špičkové týmy, kde se klade důraz na každý detail, a jsou týmy, které trénují tátové. Osobně si myslím, že v Česku máme víc odborníků a lidí, kteří hokeji víc rozumí, než v Americe. Ale podle mě nám tu chybí propracovaný systém soutěží, abychom to dokázali světu.

 

V čem je tedy největší rozdíl v trénincích u nás a v Americe?

Děti se nejlépe učí ve hře, protože je to nejvíc baví. Ale to vlastně platí i pro dospělé. Třeba situace dva na jednoho na malém prostoru s přídavnou informací, kdy hráčům vysvětlíte, že jde o napadání a udržení puku v rohu. Hráče to baví, protože se hraje na malém prostoru, takže jsou pořád v akci, často se dotknou puku.

Takových her je spousta. Na samostatné úniky, na udržení vedení o jeden gól atd. Cílem je si uvědomit, že hráči trénují proto, aby to přenesli do zápasu. A vy je hrou na malém prostoru, do kterého rozkouskujete situace, k nimž dochází při zápase, přimějete si je vyzkoušet mnohokrát. Na každou akci, která vašemu týmu nejde, se dá něco najít a tímhle zábavným způsobem se to naučit.

 

Znamená to tedy, že klasické ježdění kolem kuželů neděláte?

Ale jo, tak se trénuje klasický základ, který hráči potřebují a bez kterého se nemůžou obejít. Ale to by měli zvládnout do určitého věku. A pak se musí jít zase o kousek dál. Ale i ježdění kolem kuželů se dá pojmout jako hra. Stačí dát dva a dva kužely a poslat tam dva kluky s tím, že je to závod. Vyhrává ten, který udělá dřív osm osmiček. Celé cvičení pak pojedou v rychlosti. Samozřejmě jim to nejdříve musíte ukázat technicky správně, ale jinak je v hokeji v současnosti nejdůležitější rychlost. Jak rychle dokážete zareagovat a třeba změnit směr, to jsou nyní hlavní dovednosti. Nikdy ale nesmíte zapomenout, že hokej je hra, takže byste se i do tréninků měl snažit dostat co nejvíc soutěživosti a hravosti. Hráče naučíte jezdit kolem kuželů, a když je ještě přimějete to dělat při soutěži, jejich nohy si cestu kolem kuželů najdou. Každý je trochu jinak nastavený, takže to neprojedou všichni stejně. Musí znát základ toho, jak se to má dělat správně. Ale pak už si tam každý vjede podle sebe, aby tu soutěž vyhrál. Stejně jako když v zápase vlétne někdo za bránu, udělá to tak, aby tam byl první. Přece tam nepojede tak, aby oblouk projel nejhezčí bognou, která existuje. Takových věcí je spousta. Jde o to, přivést děti k tomu, že hokej je sport, hra.

 

Dá se tedy říct, že v tom je největší rozdíl mezi zahraničím a námi? Že u nás se kvůli různým drilům z tréninků vytrácí hravost?

Nechci to hodnotit globálně. Ale v Americe je tohle jednoznačně směr, kterým se ubírají a se kterým k mládežnickému hokeji přistupují. Hustí to do trenérů, aby takhle děti trénovali. On je vlastně rozdíl i u délky tréninků. Třeba my máme naprostou většinu tréninkových jednotek na 80 minut. Trénink je vždycky rozdělený na zahřátí, powerskating – ten je vždycky, pak je hra na malém prostoru, pak je 40 minut jádro tréninku, což jsou ty tzv. drills, tedy častá opakování nějaké dovednosti, a pak zbývá posledních 20 minut, kdy se pracuje zvlášť s obránci, centry nebo útočníky všeobecně a s brankáři. Tam už se soustředí na konkrétní dovednosti pro jednotlivé posty.

Ale hra se klidně může objevit i uprostřed toho 40 minutového bloku. Stačí do něj zařadit osmiminutové cvičení, které nahrazuje tupý dril, ale splňuje tu samou úlohu. A děti si u toho hrají.

 

Vidíte, u nás jsou tréninky většinou kratší – 50–60 minut. U delších tréninků se prý neudrží dostatečné nasazení. Jak se s tím vyrovnáváte?

Ale jistě, v maximálním tempu je těch 40 minut, to jádro tréninku, o kterém jsem mluvil. Prvních 20 minut je na zahřátí a různé dovednosti, jako je powerskating a práce s holí. Následuje 40 minut, kdy by mělo být maximální nasazení a dalších 20 je pro jednotlivé posty. Nemůžu říct, že je to takhle lepší než kratší tréninky, ale v Americe je to takhle zvykem a funguje to.

 

Ve svých materiálech hodně zmiňujete hokejové IQ. Co tím přesně máte na mysli?

Pro mě je to vnímání hokejových detailů. Ty podle mě dnešní hokej rozhodují. Ale musí je to naučit trenér, protože hráč to v sobě nemusí mít. Když jsem začínal trénovat, tak jsem tyhle věci probíral s tátou a s dědou. Ptal jsem se jich, proč to ti kluci nechápou. Vysvětlovali mi, že já ty věci znám, protože mi je říkali odmalička, a já je teď musím předat dál. Že musím brát hráče takový, jaký je, a pomoct mu se dostat dál.

 

Rodina Petra Jonáka

Na začátku 30. let minulého století Jan a později i jeho mladší bratr Josef Jonákovi pomáhali zakládat v malé vesnici u Rokycan hokejový klub. HCH (Hockeyový Club Holoubkov) se v západních Čechách stal pojmem. Čněl nad plzeňskými mužstvy a do začátku 50. let minulého století si připsal mnoho vítězství dokonce i nad prvoligovými celky.

Jan Jonák ml. (syn Jana Jonáka) reprezentoval Československo na akademickém mistrovství světa v hokeji ve Vídni, hrál první ligu (v té době nejvyšší soutěž) a později trénoval mládež v Plzni. Jeho syn Jiří hrál také v první lize a Jiřího syn Vítek již odehrál několik zápasů za extraligový Liberec.

Syn Josefa Jonáka Petr také nastupoval v první lize, Petr Jonák ml. nyní trénuje ve Spojených státech a jeho syn Adam hraje univerzitní ligu ve Spojených státech za Indiana Tech.

Můžete, prosím, uvést nějaký příklad?

Třeba nacvičit udržení vedení o gól v poslední minutě. Znovu se to trénuje na malém prostoru a hráči se jen snaží udržet vedení a nejde o vstřelení gólu, protože to v tu chvíli nepotřebují. Snaží se tedy kontrolovat puk a zavést ho třeba do rohu. V tu chvíli se puku nesmí zbavit, nesmí se pokoušet dát gól přes celé hřiště, protože může být zakázané uvolnění. Naopak druhá strana za tu minutu má udělat maximum pro vyrovnání.

 

Nemělo by se s dětmi pracovat i po psychické stránce?

V Americe si hráče podle psychiky vybírají. Když za mnou přišli scouti a ptali se na hráče, nezajímalo je, kolik dal gólů, jak bruslí nebo jak mu to jde s hokejkou, ale na prvním místě je zajímal jeho charakter, jak pracuje na tréninku a jak je dobrý pro tým.

Pak jsem měl kolegu, který pocházel od Montrealu a tři roky mi dělal asistenta. Naučil mě hrozně moc. S hráči pořád mluvil, podporoval je. Jeho proslovy k hráčům jsou nezapomenutelné. Kolikrát vůbec nebyly o hokeji, ale zpětná vazba byla ke hře. Jeden z jeho příběhů byl třeba o válce. Hráči si měli představit, že kdyby šli do zákopů, měli by místo spoluhráčů spolubojovníky, na kterých by závisel jejich život. Takové věci hráče nabudí. I díky podobným příběhům jsou zámořští hokejisté schopní otočit výsledek zápasu, protože se nevzdají do poslední chvíle. Něco takového tady prakticky nevidím. V zámoří to dělají všude a odmalička.

 

Když se vrátím zpátky k tréninku, tak to nejsou žádné zázračné věci a něco diametrálně odlišného. Něco takového by se dalo aplikovat i v Česku?

Jistě, určitě takhle vypadá i spousta tréninků u nás. Záleží jen na konkrétních lidech. Trenérům někdo musí dát informace, že je to možné dělat i takhle. A pokud chtějí, tak si z toho vyberou to, co se jim zdá dobré a můžou to použít. Všude na světě záleží jen na jednotlivých lidech. I v Americe jsou dobří a špatní trenéři. A mám za to, že u nás je procento těch dobrých trenérů větší.

 

Tak v čem je tedy problém?

Podle mě teď máme v náborech málo hráčů, není tu výběr. Navíc výběr je potlačený tím, že se nehraje na výsledky.

 

Také jste zmiňoval absenci systému…

Myslím si, že se v českém hokeji udělalo hodně práce, co se týká sehnání peněz, to se Tomáši Královi opravdu povedlo. Také národní týmy se podle mě dělají bezvadně. Ale teď by měl nastat další krok – udělat masivní nábory a nastavit rodičům nějakou vizi, proč tam své děti vedou. Zavést jasně fungující systém, který tady podle mě tak úplně není. Nemůžu mluvit o podrobnostech, protože tu už čtyři roky v hokeji nepracuju, ale co slyším od rodičů i od trenérů, tak se podmínky mění každý rok a pořád se s něčím míchá. Musí se nastavit jasný systém, který bude pomáhat jak slabším hráčům, tak dobrým hráčům. K tomu ale potřebujete velký počet dětí.

 

Kluby by se měly tedy zaměřit na nábory?

Jednoznačně. V Americe například během všech zápasů mistrovství světa juniorů dávají ve všech reklamních přestávkách reklamu na nábory. Šoty jsou skutečně jen o dětech. Všechno je zaměřené na rodiče a na děti. Představuje se v nich „American Development Model“, tedy Model amerického hokejového rozvoje. To se musí u nás zlepšit a pak zase poskočíme o kus dál. Další možnost by byla udělat školní týmy.

 

Vraťme se ale k tomu systému…

Každý musí vědět, co ho čeká. Aby měl jasnou vizi ten, kdo chce hrát hokej pro radost a mít ho jako koníček, tak ten, který chce udělat maximum, aby si splnil sen profesionální kariéry. Všichni musí mít šanci a podmínky hokej hrát, ale každý podle své úrovně. Myslím si, že tady dnes není systémově rozlišené, jestli se někdo chce hokeji věnovat naplno, nebo jestli to má jako kroužek.

Dále musí být zaplacení lidé, kteří se tomu mají věnovat. Protože když někdo má něco dělat naplno, tak za to musí dostat peníze, aby měl čas se dál vzdělávat.

 

A nejsme zpátky u nedostatku dětí v hokeji? Na malém městě těžko postavíte ve stejném ročníku dva týmy – jeden pro ty, kteří by ho brali jako „hobby“, a druzí, kteří by v něm viděli svou budoucnost…

Ale to by částečně vyřešilo to, že by kluci mohli přecházet mezi kluby. Pokud je někde drží jenom kvůli příspěvkům, je to špatně. Musí ty kluky nechat hrát hokej. A když to nebude v tomhle klubu, tak by to mělo být v jiném. Což souvisí se současným systémem přestupů. Když bude jasné, že do sedmé třídy se hraje s týmy, ve kterých bude 15 hráčů a dva brankáři, tak ti hráči budou někde přebývat a půjdou hrát za týmy, kde tolik dětí nemají. Vím, že kolikrát je pak otázkou cestování, ale například v Praze nebo v týmech v rámci okresů, tam by to přece udělat šlo. Vždyť si to rodiče sami přejí, když vidí, že jejich dítě nehraje nebo je někde ve čtvrté lajně a dostane se v zápase na led na pár minut.

 

Takže striktně 15+2? A další hráče by klub držet nesměl?

Já si myslím, že by to českému hokeji pomohlo. A od starších kategorií by se to změnilo na 18+2. Nejlepší kanadské týmy hrají ještě v mladším dorostu na 13+2. Jestli takhle hrají Kanaďané, tak my bychom to nezvládli? Kluci jsou přece všude na světě stejní, jestli to udýchají v Kanadě, udýchali by to i u nás. Navíc je logické, že čím menší máte soupisky, tím více týmů můžete udělat. Tím víc kluků by si tedy zahrálo. Základ je přivést je k hokeji a ukázat jim, že si mohou zahrát. A také přesvědčit rodiče, že hokej jejich dětem pomůže i v životě. Je to prevence proti kriminalitě, drogám… Jako ostatně každý sport. Pak je snadné si hokej zamilovat.

Když byste tedy přivedli masu dětí a rozmělnili je do spousty malých týmů, které by působily v jasně daném systému, tak se z toho časem vyprofilují i hráči do reprezentace.

 

Znamenalo by to ale provádět velmi brzy selekci. Jak funguje v Americe?

Odmalička je výběr hráčů a odmalička nastupují dobří proti dobrým. Ale pozor, když s těmi dětmi (s týmem AA, což je jako druhá mládežnická liga) budete celý rok dobře pracovat, a budete mít dobré výsledky, mohou hráči mezi soutěžemi po roce přestupovat.

Takže pokud nějaký hráč bude chodit na hodiny navíc a bude vyčnívat, je pravděpodobné, že se v dalším roce dostane o kategorii výš. Ale může to jít i přirozenou cestou – děti různě vyrostou, mění se po psychické stránce, takže po roce se může klidně do týmu AAA (první mládežnická liga) dostat. A stejně tak z něj někdo může vypadnout.

 

Vy si tedy vybíráte hráče tak, aby v každém týmu byl jen určitý počet hokejistů?

V Americe to funguje tak, že si každý klub hráče vybírá. Každé mužstvo hraje ve stejném složení do konce sezony. Správně podle pravidel by se v té době nemělo nabízet angažmá dalším hráčům. Za oslovování hráčů během sezony dokonce hrozí odejmutí licence. Ale je to jako všude jinde na světě – ti nejlepší hráči jsou oslovení už během sezony. Někdy v lednu či v únoru už bývá jasno o kostře týmu na další ročník. Záleží ale také hodně na tzv. State play off – tedy vyřazovací části. A pak také jde o to, jak to konkrétní hráči mají srovnané v hlavě. Když vědí, že je o ně zájem, často se to na jejich psychice hodně projeví. Hrají na sebe a týmu to ubližuje. Pak se paradoxně stává to, že tým, který nemá tak výjimečné hráče a je víceméně v klidu, tak se v play off dostane výš, než ten, v němž je těch „hvězdiček“ několik. Hráči prostě přemýšlí nad tím, jestli půjdou tam, nebo jinam a nesoustředí se na hru. To je určitě negativní stránka toho systému. Po konci sezony se týmy rozpustí a vyhlásí se nový „try out“ neboli nábor. Během celého jara a léta se skládá nový tým.

 

To se celé mužstvo skládá úplně znova?

To ne, vedení si vždycky připraví jádro, kostru týmu. Takže se svými hráči se domluví už během sezony, případně mají přísliby od těch, které už si vybrali z jiných týmů. Takhle se udělá jádro 12–13 kluků, které doplní pěti dalšími. V každém týmu pak zůstane 18 hráčů a dva brankáři. U mladších kategorií si týmy drží dokonce jen počet 15+2, aby si všichni zahráli.

 

U nás se u dětí nesmí vést žádné tabulky, zveřejňovat výsledky na internetu atd. Co si o tom myslíte?

Já se na to dívám jinak. Podle mě je soutěživost něco naprosto přirozeného. Mám tu teď dva malé syny. Jednomu je sedm a druhému čtyři. Když je pošlu na zahradu, udělám jim tam dvě branky a nechám je hrát fotbal, tak jsou schopní se skoro přizabít, jen aby vyhráli. Vyhrávat je prostě přirozená věc. Jistě, nesmí se dát na špici všeho snažení. Nejdřív musí být nějaký rozvoj hráče a teprve potom můžete chtít nějaké výsledky. Ale kluci výsledky chtějí vidět, aby věděli, jak na tom jsou.

 

Nemáte sen si tu založit vlastní klub jako třeba bratři Kučerové?

Kučerové to dělají velmi dobře a jsou šikovní. Já sám nevím. Přemýšlím o tom v poslední době. Ale zatím nevím. Jednou by se mi to možná líbilo.

 

U nich se asi nestane, že by nechávali podepisovat 14leté kluky nesmyslné smlouvy s pokutami v řádech milionů korun, kdyby skončili s hokejem?

To samozřejmě ne. Kdo tohle dělá, tak to s českým hokejem nemůže myslet dobře. Každý hráč přece má chtít hrát za klub a za trenéra.  A když už ne za trenéra (což ale taky není dobře), tak musí chtít hrát alespoň za klub. A jakmile je taková smlouva k něčemu nutí a svazuje, tak to lidem akorát otráví. Když by těm klukům dali svobodu a dělali to dobře, tak tam přece budou chtít hrát. A funguje to oboustranně. Jestliže někdo někde chce hrát, ale ví, že když nebude makat, tak na něj nezbude místo a on bude mít smůlu, bude se snažit. Stejně tak je nucený trenér a klub to dělat dobře, aby za ně hráči chtěli hrát. Jakmile začnete vyhrávat, poutáte k sobě pozornost. Jak říká jeden můj známý, majitel velké firmy – úspěch je sexy. Ve sportu to samozřejmě funguje úplně stejně. Když budete vyhrávat a budete to dělat dobře, tak vám tam rodiče budou děti vozit a děti za vás budou chtít hrát.

 

Nesdílíte tedy názor, že rodiče by měli přivést dítě na stadion a pak bychom před nimi ten stadion měli zamknout?

To je hloupost, takhle to nefunguje. Rodiče musíte do určité míry zapojit. Nedovedu si vůbec představit, že by někdo zamezil rodičům, aby se šli na své děti podívat, jak trénují. Navíc hlavně u malých dětí spousta rodičů může pomoct. Jak finančně, tak třeba i konkrétním zapojením do tréninků. Vždyť to je dobré pro celou společnost.

 

Pak ale musí být jasně nastavené hranice.

Samozřejmě, ty musí být jasně dané. Ale to záleží na klubech, které mají rovnou vymezit jasná pravidla spolupráce. Klub přece vybírá rodič, když tam veze kluka. Manželka třeba objela několik klubů, než vybrala ten správný pro našeho syna. Víte, jak to u nás chodí – někam ho přivedete a za měsíc dostanete kartičku na registraci.

 

Co byste poradil malým hokejistům, jejichž sen je se jednou dostat třeba do NHL?

Hokej musí milovat a musí se jím bavit. Musí hrát pro tým a pro trenéra, jinak se nikam nedostane. Ale základ je, že hokej musí hrát pro zábavu. K tomu se potom začne přidávat systematická tvrdá práce. Ale jakmile hokej nebude opravdu milovat, tak to vůbec nepůjde. Hokej je hra, kterou buď milujete, nebo nenávidíte.

Když k hokeji ale přistupujete pozitivně, máte šanci na úspěch. Ale nejde jen o vás a hráče, na téhle pozitivní vlně se musí vézt i rodiče. Na tom přece není nic těžkého, vždyť ta hra je nádherná.

 

Čeho byste chtěl v hokeji dosáhnout? Máte nějaký cíl?

Budujeme teď hráčskou agenturu, která se jmenuje Sports Connect. Jde o to, že chceme pomáhat klukům, aby v 18 nebo 19 letech s hokejem neskončili. Pak se totiž stává, že se hokejem neživí a často nemají ani odpovídající vzdělání. Chceme jim tedy pomoct pokračovat třeba na škole v Americe, kde můžou hrát hokej. Dále s touto agenturou pořádáme hokejové kempy a minikempy, zájezdy za hokejem. Tohle všechno mě hrozně baví. Jsem svým pánem a nemusím být zavázaný žádnému klubu, který by mě nějakým způsobem omezoval. Navíc se mi nikdy neomrzí vidět, jak klukům na ledě září oči a jak se můžou přetrhnout, aby nějaké cvičení udělali perfektně.

 

Agentura by měla plnit i roli agenta?

Spíš poradce než agenta. Měla by pomoct najít klukům správný směr a správnou cestu. Celkově máme spoustu aktivit. Dlouhodobé i krátkodobé turnaje, turnaje v minihokeji…

 

Taková práce se ale nedá obejít bez spolupracovníků, třeba scoutů. Kdo Vám s tím pomáhá?

Mám spoustu šikovných lidí, které si natipuju. Všichni jsou zapálení do hokeje a znají zdejší prostředí. Navíc se neomezujeme jen na Česko, ale mám kluky i ze Slovenska, Rakouska a Polska. Například teď jsme měli v kempu jednoho Poláka, ročník 1999, který se neztratil ani mezi 18letými hráči. To by dřív bylo něco nemyslitelného.

 

Jak to s turnaji, které pořádáte, vypadá? Pronajmete si stadion a pozvete týmy?

Jo, ale třeba u turnaje v minihokeji nejde o zvaní klubů. Prostě dáme vědět, že pořádáme turnaj a může přijet kdokoliv, kdo přiveze sedm dětí ze stejného ročníku (hraje se tři na tři ve třetině). Klidně bez trenéra, jen s nějakým tatínkem na střídačce. Měli jsme tři věkové kategorie. Do každé se přihlásilo minimálně šest týmů, takže se udělal pavouk a mohlo se hrát. Opravdu nešlo o kluby, ale o nadšence, kteří si chtěli zahrát. Vlastně takový organizovaný hokej, který se kdysi hrál na rybnících.

 

V ProHockeyi kdysi vycházel seriál o letních kempech. Nakolik jsou prospěšné a nakolik jde jen o nějaké vybočení ze stereotypu?

Jsou minikempy, které trvají pár hodin až víkend, a pak jsou týdenní kempy. Víkendový kemp je takový doplněk, který hráč má ke své přípravě. Může mu ukázat nějaký jiný směr tréninku, který si potom může přenést do klubu. Týdenní kemp už je jiný. Před rokem jsem měl jednoho hráče odněkud z Moravy. Jmenoval se Kosina, ročník 1998. Každý můj kemp je na něco zaměřený. Vévodí pozitivní přístup a soustředíme se hlavně na práci na malém prostoru, střelbu pod tlakem a hry s přídavnou informací. Pak někdy v prosinci nebo v lednu jsem dostal e-mail od jeho maminky, že ten kluk vedl kanadské bodování a že lépe ustával osobní souboje. A takových hráčů jsme měli víc. Něco jim to tedy určitě musí přinést.

 

Můžete je tedy pouze doporučit?

Podívejte, všechno, co děláte a děláte to dobře, tak to hráči něco pozitivního přinese. Pak záleží, jak v tom ten hráč pokračuje a jak se v tom zlepšuje dál.

 

Proč nechcete zůstat v Americe a tohle všechno dělat tam?

Ne, to určitě nechci. Já jsem doma tady. Ale zároveň chci pracovat i v Americe, protože se tam můžu hodně naučit. Stejně tak se můžu spoustu věcí naučit i tady. Jakmile se člověk zamkne na jedné straně, přestává vidět, co se děje na té druhé. A myslet si, že jen jedna strana je dobrá, to není pravda. Když si ale budu moct vzít to nejlepší odevšad, zase mě to posune o kus dál.

 

Dobře, ale tady je občas dost nepříjemné prostředí, trenéři si kolikrát ani nechtějí předávat materiály, zkušenosti… To přece v Americe není. Dokonce tam mají sdílené aplikace s tréninky.

Je fakt, že tam nikdo nic neschovává. Oni k tomu všemu přistupují jinak. Když mohou pomoct druhému a „nic je to nestojí“, tak proč by to neudělali. Vědí, že tím posunou nahoru celý sport. Mají ohromně silné národní cítění, prožívají hymnu, uctívají vlajku. To je něco, co nám chybí. Přitom bychom měli být hrdí na český národ, vždyť jsme opravdu dobří. Jenže si to sami neříkáme. Naopak se shazujeme. Tam chtějí, aby Amerika byla nejlepší, přičemž pro Kanaďany to platí stejně. Také nejsou malicherní. Třeba pak uspěje právě hráč toho trenéra, kterému poradili.

 

Tady to tak neplatí?

U nás mi přijde, že všichni hrají mnohem víc na sebe. Schovávají si své hráče a chtějí být sami nejlepší. Jenže si musíme uvědomit, že pro český hokej něco musíme dělat společně. A musíme na to být pyšní. To nám zatím chybí. A to neplatí jenom pro hokej, ale pro celou společnost.

 

Takže by stálo za to spustit něco na internetu a sdílet materiály a rady?

Jistě. Dokonce znám člověka, který se do něčeho takového chce nyní pustit. Zase by to byl krůček kupředu. Vždyť je potřeba se pořád vzdělávat, takže by se na to peníze měly najít.

 

A nemáte také nějaký trenérský sen? Slavomír Lener dělal asistenta trenéra v NHL, Ivan Hlinka byl dokonce hlavním koučem? Vy po něčem takovém netoužíte?

Mně by stačilo, kdybych se podíval do týmu v americké juniorské soutěži. Už jsem byl blízko v téhle sezoně pozici asistenta v juniorce, ale nakonec to nedopadlo. To by mi zatím stačilo. A pak bych si třeba dal další cíl, měl další sen. Zatím mi vychází jít takhle postupně. Začínal jsem v Rokycanech, což mi doporučil táta, a pak jsem se vždycky dostal o kousek dál. Také záleží na štěstí a já doufám, že ho budu mít.

 

Související: Prosím, pokračujte v reformách


Uživatel: Heslo:

Aktuální číslo
ProHockey 5/2018
Anketa
Sledujete EUHL?
Ano!
Ne.
Ne, ale chystám se o této lize něco zjistit.
Pro Hockey předplatné